Chile 1966
/
Poznal, že jsem v první řadě dobrý pracovník a také cestovatel. Během týdne jsme se dohodli, kam pojedu a on zařídil lístky na autobus, dopravu, která v této zemi převládá.
Tak jeden krásný pátek večer jsem vyrazil ze Santiaga na 1000 km dlouhou cestu na jih do Puerta Montt naproti ostrova Chiloe. Cestou poránu jsem se zastavil v Osornu, to je město kraje mohutných sopečných vulkánů. Klasických kouřících kuželů se zasněženým vrchlíkem. Zařídil jsem si okružní jízdu autobusem po kraji celkem snadno, protože v té době se masově necestovalo, jenom bohaté páry na svatební cestě.
Nestači l jsem se dívat na vrcholky kopečků volkán Osorno 2661m , naproti volkán Calbuco 2010m nebo volkán Puntiagudo 2490m a sledovat mohutná řečiště plná proudící vody, nádherně čisté a svěží přes balvany. Pohled na černé svahy ztuhlé lávy, jak tu a tam se prodírá zelený stvol nějaké rostlinky, byl docela skličující, zvláště při pomyšlení, že se nikdy neví, kdy začně proudit nová a trochu teplejší.
Cesta vedla podle jezera Llanquihue do místa Petrohue. Tam bylo v jednom hotýlku malé občerstvení a příprava na cestu lodí po jezeru Todos los Santos k hranici Argentiny, kde je podobná krásná příroda zvaná Bariloche. Vzhledem k politické situaci u nás a Argentině, jsem se nemohl zúčastnit.
Při vzájemném představování ostatních spolucestující zjistili, že mají mezi sebou raritu z komunistické země a jedna mladá žena začala útočit, že nemůže navštívit naší zemi, protože ji tam nepustí. Znal jsem dobře situaci lidí, obchodníků, kteří se nechtěli chlubit, že navštívili ČSSR a tak jim nebylo do pasu dáno razítko, ale zvláštní papír, který při odletu odevzdali.
Nic platné paní vytáhla další argument, že studovala v Berlíně, že situaci dobře zná. Nemohl jsem ji tak odbýt a požádal ji, aby mi ukázala její pas. Před všemi pozorně sledujícími jsem pak přečetl to, co má v pasu. Byla Peruánka a měla v pase razítko, že nesmí navštívit Rudou Čínu, Sovětský Svaz a vyjmenované socialistické země. S milým úsměvem jsme pak oznámil, že to není naše vláda, ale její, která ji zakazuje návštěvu těchto zemí. Podle pohledu zúčastněných to stejně nebylo moc platné.
Po návratu z výletu jsem pokračoval a navečer jsem dorazil do cílové stanice. Ubytoval jsem se a vydal na obhlídku zálivu. Šel jsem do kopce, abych měl rozhled, ale nebral konce. Jen jsem viděl na levé straně zasněžené pohoří, skály prudce padaly do moře, které bylo divočejší a tam začíná Patagonie. Nakonec jsem zakotvil v jedné restauraci a po dohodě jsem souhlasil s místní specialitou. Prý platilo-talířek. Přinesli mi tác na pečení plný různých mas včetně rybích a já jedl, jedl a jedl a nic neubývalo. K tomu přinesli Chichi, to je nějaký burčák z jablek a já jich vypil asi jeden a půl litru a oni se zase divili, že se nemotám.
Vrátil jsem se za tmy a předpokoj domečku byl plný mladých děvčat. Pozdravil, prošel a s myslí, abych se ráno probudil včas, jsem ztuhl.
Ráno jsem odcestoval autobusem na sever s tím, že asi na poloviční cestě se zastavím u vodopádu Salto del Laja. Byl hezký den, ale byly také automobilové závody a tak jsme několikrát stáli delší dobu. Nakonec jsme i 2x píchli a měnili kola.
To je obřad. Řidič v bílých rukavičkách řídí, dva spolujedoucí muži a ti to snad dělají poprvé. Navíc jsme hledali opravnu, aby píchlou duši opravili. Řidič ve 23,00 zastavil, řekl, že jsem na místě a ukázal, kde je motel. Za chvíli obrysová světla zmizela a já zůstal v úplné tmě. Nějak jsem narazil na vrata a po delším bouchání se v okénku objevila rozespalá hlava, někam telefonovala a řekla, že je vše obsazeno. Útěchou byla informace, že když půjdu po silnici a vyjdu kde končí les, je hospoda, kde mě ubytují. Podle světlejšího místa nad hlavou, mezi korunami stromů jsem se ploužil po silnici až jsem uviděl vlevo, tak 100m v poli spoře osvětlenou haciendu. Byla to půlkruhová stavba , uzavřená čtvercovými skleněnými tabulkami v úhelníkovém rámu. Vstoupil jsem v okamžiku, kdy hodiny uprostřed nálevního pultu dlouhého asi 15m, který stál v průměru stavby, odbíjely půlnoc. Za barem stál muž, vpravo na vyvýšeném místě byla u pokladny tlustá, kulatá žena a pod ní u stolu čtyři muži hráli karty. Čuměli jsme na sebe, jako koho to sem v tuto dobu čerti nesou a kam jiný čert zabloudil.
Popošel jsem asi do poloviny sálu a objednal si velký koňak. Prostředí se zklidnilo a já si po chvíli domluvil k jídlu vajíčka s chlebem. Nervy se uklidnily a já požadoval ubytování. To byl problém, protože nebyla sezona a tak po chvíli mne vedli s prostěradlem a dekou někam v naprosté tmě k něčemu, co vypadalo jako garáž. Postele s vysokými pelestmi byly svařeny z úhelníků, jako dveře, které nešly zavřít. Ulehl jsem a napadlo mě, že nejsem zajištěn, zvláště při spánku a únavě. Vstal jsem a s velkou námahou jsem postavil druhou postel a šoupal ji ke dveřím. Spokojen jsem upadl do komatu. Probudilo mne ostré slunce přímo do očí a já se začal ukrutně smát. V místě určeném pro veliké okno byla jen nízká 50cm zídka a nic. Při pomyšlení jaký rámus jsem dělal v tiché tmavé noci šoupáním postele, jsem nebyl k utišení. Při příchodu do restaurace jsme se všichni usmívali a bylo po nedůvěře. Opět stejné jídlo ke snídani a poslali mne zadem k vodopádu.
Na koruně voda proudila kanály a i když vodopád byl mohutný, procházel jsem téměř suchou nohou. Na druhé straně šel muž. Potkali jsme se uprostřed, pozdravili, představili, poptali po zdraví a zeptal se mi čím jsem tady.Po vysvětlení mi nabídl cestu zpět jeho vozem. I když jsem byl jist, že nějaký autobus pojede, tak jsem s radostí jeho nabídku přijal a měl po starosti. Podle přízvuku to byl Němec a byl stanoven sraz ve 14.00 hod.Pochodil, vykoupal a ve stanovenou hodinu se blížím na parkoviště motelu, kde kromě jeho nebyl nikdo ubytován.
Z dálky vidím jak u mikrobusu W stojí děvče kolem 20 let, blondýna s copy jako ze slápy, kožené krátké kalhoty s kšandami s nápisem ?Got mit uns?, bílé podkolenky s třapečkama a zeleným živůtkem. Její oči nebyly plné něhy a pohody. Vedle stál černovlasý tichý hošík podobného věku. Přicházel muž, pozdravil jsme se, usedli a vyjeli. Čekalo nás 500km, tak 8hod cesty na sever.
Mnoho Němců po válce odešlo do Jižní Ameriky a nebyli to jen váleční zločinci, ale i řadoví vojáci, kteří nechtěli prožívat tu hrůzu třeba znova. Uzavřeli rodinné vztahy i s Indiánkami jejich děti z původního svazku je navštěvovaly. Možná to byl i tento případ.
Panamericana měla tak po 100km nějaké mrtvé místo s několika dřevěnými domy, u kterých byly trámy na přivázání koní. Města byla od ní vzdálená. Na západ tak 50-75km k moři a na východ tak 100-150km k horám a hranici s Argentinou. Naprosto žádný provoz. Mrtvo, ani živáčka.
Pro chvíli se ozvalo děvče, zřejmě poučené o koho se jedná, že když ji byly dva roky tak museli odejít jen tak, bez ničeho. Nechal jsem si to překládat, abych měl více času na rozmyšlení. Snažil js em se vše v klidu vysvětlovat, že byla válka, kterou jsme nevyvovali, naopak, naši lidé byli vyhnáni z našeho historického území atd a nebylo to podle pohledu čertice asi nic platné. Cesta ubíhala, kolem porost, tak 75 až 100 cm vysoký, naprosto neprůchodný na každou stranu. Sice žádná dravá zvěř, ale jenom toulaví psi, vždy dost vysocí a silní, jinak nepřežijou.
Za nějakou dobu ticha, zase výčitky a starší muž jen překládal. Znovu to samé, ale trochu silnějším hlasem jsem vysvětloval a díval se kolem, kde mne vysadí a byl jsem rozhodnut, že nepovolím. Já také chodil do krytu ve 3,00 ráno, Lidice, pankrácká Sekyrárna, kvůli komu. Jednou to skončilo a jaké vyčítání.
Po delší době začal on, že když byli v Čechách, tak museli v noci chodit po dvou, jaké jim hrozilo nebezpečí, kdežto na Slovensku to tak nebylo. Jednak mi to s tím Slovenskem překvapilo a jednak dožralo. Otočil jsem se na něj a téměř vykřikl ?zval vás někdo?? - les invitó algien? - nerozuměl a tak jsem mu to zopakoval a byl klid až do Santiaga. Tam se mě zeptal, kde chci vysadit, já se zeptal, kolik jsem dlužen, že nic, tak jsem poděkoval a šel do mého hotelu. Byla již tma. Občas, když si na to vzpomenu si říkám, kolik našich lidí by se takhle zachovalo? Asi všichni! Příroda krásná, ale co lidé?
Tak jeden krásný pátek večer jsem vyrazil ze Santiaga na 1000 km dlouhou cestu na jih do Puerta Montt naproti ostrova Chiloe. Cestou poránu jsem se zastavil v Osornu, to je město kraje mohutných sopečných vulkánů. Klasických kouřících kuželů se zasněženým vrchlíkem. Zařídil jsem si okružní jízdu autobusem po kraji celkem snadno, protože v té době se masově necestovalo, jenom bohaté páry na svatební cestě.
Nestači l jsem se dívat na vrcholky kopečků volkán Osorno 2661m , naproti volkán Calbuco 2010m nebo volkán Puntiagudo 2490m a sledovat mohutná řečiště plná proudící vody, nádherně čisté a svěží přes balvany. Pohled na černé svahy ztuhlé lávy, jak tu a tam se prodírá zelený stvol nějaké rostlinky, byl docela skličující, zvláště při pomyšlení, že se nikdy neví, kdy začně proudit nová a trochu teplejší.
Cesta vedla podle jezera Llanquihue do místa Petrohue. Tam bylo v jednom hotýlku malé občerstvení a příprava na cestu lodí po jezeru Todos los Santos k hranici Argentiny, kde je podobná krásná příroda zvaná Bariloche. Vzhledem k politické situaci u nás a Argentině, jsem se nemohl zúčastnit.
Při vzájemném představování ostatních spolucestující zjistili, že mají mezi sebou raritu z komunistické země a jedna mladá žena začala útočit, že nemůže navštívit naší zemi, protože ji tam nepustí. Znal jsem dobře situaci lidí, obchodníků, kteří se nechtěli chlubit, že navštívili ČSSR a tak jim nebylo do pasu dáno razítko, ale zvláštní papír, který při odletu odevzdali.
Nic platné paní vytáhla další argument, že studovala v Berlíně, že situaci dobře zná. Nemohl jsem ji tak odbýt a požádal ji, aby mi ukázala její pas. Před všemi pozorně sledujícími jsem pak přečetl to, co má v pasu. Byla Peruánka a měla v pase razítko, že nesmí navštívit Rudou Čínu, Sovětský Svaz a vyjmenované socialistické země. S milým úsměvem jsme pak oznámil, že to není naše vláda, ale její, která ji zakazuje návštěvu těchto zemí. Podle pohledu zúčastněných to stejně nebylo moc platné.
Po návratu z výletu jsem pokračoval a navečer jsem dorazil do cílové stanice. Ubytoval jsem se a vydal na obhlídku zálivu. Šel jsem do kopce, abych měl rozhled, ale nebral konce. Jen jsem viděl na levé straně zasněžené pohoří, skály prudce padaly do moře, které bylo divočejší a tam začíná Patagonie. Nakonec jsem zakotvil v jedné restauraci a po dohodě jsem souhlasil s místní specialitou. Prý platilo-talířek. Přinesli mi tác na pečení plný různých mas včetně rybích a já jedl, jedl a jedl a nic neubývalo. K tomu přinesli Chichi, to je nějaký burčák z jablek a já jich vypil asi jeden a půl litru a oni se zase divili, že se nemotám.
Vrátil jsem se za tmy a předpokoj domečku byl plný mladých děvčat. Pozdravil, prošel a s myslí, abych se ráno probudil včas, jsem ztuhl.
Ráno jsem odcestoval autobusem na sever s tím, že asi na poloviční cestě se zastavím u vodopádu Salto del Laja. Byl hezký den, ale byly také automobilové závody a tak jsme několikrát stáli delší dobu. Nakonec jsme i 2x píchli a měnili kola.
To je obřad. Řidič v bílých rukavičkách řídí, dva spolujedoucí muži a ti to snad dělají poprvé. Navíc jsme hledali opravnu, aby píchlou duši opravili. Řidič ve 23,00 zastavil, řekl, že jsem na místě a ukázal, kde je motel. Za chvíli obrysová světla zmizela a já zůstal v úplné tmě. Nějak jsem narazil na vrata a po delším bouchání se v okénku objevila rozespalá hlava, někam telefonovala a řekla, že je vše obsazeno. Útěchou byla informace, že když půjdu po silnici a vyjdu kde končí les, je hospoda, kde mě ubytují. Podle světlejšího místa nad hlavou, mezi korunami stromů jsem se ploužil po silnici až jsem uviděl vlevo, tak 100m v poli spoře osvětlenou haciendu. Byla to půlkruhová stavba , uzavřená čtvercovými skleněnými tabulkami v úhelníkovém rámu. Vstoupil jsem v okamžiku, kdy hodiny uprostřed nálevního pultu dlouhého asi 15m, který stál v průměru stavby, odbíjely půlnoc. Za barem stál muž, vpravo na vyvýšeném místě byla u pokladny tlustá, kulatá žena a pod ní u stolu čtyři muži hráli karty. Čuměli jsme na sebe, jako koho to sem v tuto dobu čerti nesou a kam jiný čert zabloudil.
Popošel jsem asi do poloviny sálu a objednal si velký koňak. Prostředí se zklidnilo a já si po chvíli domluvil k jídlu vajíčka s chlebem. Nervy se uklidnily a já požadoval ubytování. To byl problém, protože nebyla sezona a tak po chvíli mne vedli s prostěradlem a dekou někam v naprosté tmě k něčemu, co vypadalo jako garáž. Postele s vysokými pelestmi byly svařeny z úhelníků, jako dveře, které nešly zavřít. Ulehl jsem a napadlo mě, že nejsem zajištěn, zvláště při spánku a únavě. Vstal jsem a s velkou námahou jsem postavil druhou postel a šoupal ji ke dveřím. Spokojen jsem upadl do komatu. Probudilo mne ostré slunce přímo do očí a já se začal ukrutně smát. V místě určeném pro veliké okno byla jen nízká 50cm zídka a nic. Při pomyšlení jaký rámus jsem dělal v tiché tmavé noci šoupáním postele, jsem nebyl k utišení. Při příchodu do restaurace jsme se všichni usmívali a bylo po nedůvěře. Opět stejné jídlo ke snídani a poslali mne zadem k vodopádu.
Z dálky vidím jak u mikrobusu W stojí děvče kolem 20 let, blondýna s copy jako ze slápy, kožené krátké kalhoty s kšandami s nápisem ?Got mit uns?, bílé podkolenky s třapečkama a zeleným živůtkem. Její oči nebyly plné něhy a pohody. Vedle stál černovlasý tichý hošík podobného věku. Přicházel muž, pozdravil jsme se, usedli a vyjeli. Čekalo nás 500km, tak 8hod cesty na sever.
Mnoho Němců po válce odešlo do Jižní Ameriky a nebyli to jen váleční zločinci, ale i řadoví vojáci, kteří nechtěli prožívat tu hrůzu třeba znova. Uzavřeli rodinné vztahy i s Indiánkami jejich děti z původního svazku je navštěvovaly. Možná to byl i tento případ.
Panamericana měla tak po 100km nějaké mrtvé místo s několika dřevěnými domy, u kterých byly trámy na přivázání koní. Města byla od ní vzdálená. Na západ tak 50-75km k moři a na východ tak 100-150km k horám a hranici s Argentinou. Naprosto žádný provoz. Mrtvo, ani živáčka.
Pro chvíli se ozvalo děvče, zřejmě poučené o koho se jedná, že když ji byly dva roky tak museli odejít jen tak, bez ničeho. Nechal jsem si to překládat, abych měl více času na rozmyšlení. Snažil js em se vše v klidu vysvětlovat, že byla válka, kterou jsme nevyvovali, naopak, naši lidé byli vyhnáni z našeho historického území atd a nebylo to podle pohledu čertice asi nic platné. Cesta ubíhala, kolem porost, tak 75 až 100 cm vysoký, naprosto neprůchodný na každou stranu. Sice žádná dravá zvěř, ale jenom toulaví psi, vždy dost vysocí a silní, jinak nepřežijou.
Za nějakou dobu ticha, zase výčitky a starší muž jen překládal. Znovu to samé, ale trochu silnějším hlasem jsem vysvětloval a díval se kolem, kde mne vysadí a byl jsem rozhodnut, že nepovolím. Já také chodil do krytu ve 3,00 ráno, Lidice, pankrácká Sekyrárna, kvůli komu. Jednou to skončilo a jaké vyčítání.
Po delší době začal on, že když byli v Čechách, tak museli v noci chodit po dvou, jaké jim hrozilo nebezpečí, kdežto na Slovensku to tak nebylo. Jednak mi to s tím Slovenskem překvapilo a jednak dožralo. Otočil jsem se na něj a téměř vykřikl ?zval vás někdo?? - les invitó algien? - nerozuměl a tak jsem mu to zopakoval a byl klid až do Santiaga. Tam se mě zeptal, kde chci vysadit, já se zeptal, kolik jsem dlužen, že nic, tak jsem poděkoval a šel do mého hotelu. Byla již tma. Občas, když si na to vzpomenu si říkám, kolik našich lidí by se takhle zachovalo? Asi všichni! Příroda krásná, ale co lidé?