Před přeletem na jih do Patagonie bylo prioritou v Argentině nakouknout k úpatí vznešené Aconcaguy. V Chile jsme se pak vydali k moři do věhlasného přístavu Valparaiso a přímořského letoviska Viňa del Mar, nakonec do hlavního města Santiaga. Šlo by letmo navštívit i velezajímavou poušť Atacama, ale to by chtělo spíš více času, a i tato „městská“ varianta měla něco do sebe, před přírodou jihu trocha umělého prostředí, fyzického poklidu a nočního veselí přišla vhod, nemluvě o jedinečnosti místa jako je Valparaiso.

 VALPARAISO
 Jsme ve Valparaisu, přístavním kopcovitém městě. Po dobrodružné jízdě stopem z Puente del Inca se probouzíme v hostelu u nádraží a po hojné snídani vyrážíme na prohlídku města. Nejdříve postupujeme k přístavu a hlavnímu náměstí Plaza Sotomayor. Valparaiso bylo jedním z nejvýznamnějších přístavů Jižní Ameriky, bývalo centrem obchodu, kultury a cestovního ruchu, ale od doby, co byl prokopán Panamský průplav a vyvinuly se jiné druhy dopravy, tak upadá. I tak v přístavu kotví plno lodí - nákladních, vojenských i rybářských - a je několik živých obchodů se suvenýry.
 Hlavní turistickou zajímavostí Valparaisa je ale cca tucet lanovek (ascensores), které jsou pro toto město tak typické (a nutné). Jezdí na členité a příkré kopce, pochází z přelomu 19. a 20. století, jsou to dřevěné nebo plechové bedny jezdící na rozvrzaných kolejích pod různými úhly, velmi romantický druh dopravy! Jednou z nich jedeme nad přístav, kde je vyhlídka na město, pak ulicemi scházíme dolů. Tak to několikrát opakujeme, jeli jsme asi šesti lanovkami po celém městě, každá je trochu jiná. Z kopců jsou vždy pěkné výhledy, město je členité, lanovky pohádkové a kopce a ulice ve svazích a příkré schody lemované sytě pestrobarevnými domečky tu a tam dozdobenými sgrafity tvoří mnohá romantická zákoutí a malebné kompozice. Paláce a okázalé budovy dole podél hlavní ulice jsou spíš zašlé, ale dýchají atmosférou a bohatou historií. V celém městě je dosti cítit, že to bylo honosné sídlo plné života, ale už bohužel padá do šedi a ošuntělosti, chybějí peníze i ruch, je to trochu ospalé město na sklonku své obrovské slávy. Nikde není moc turistů, až to občas v odlehlejších čtvrtích vypadá s bezpečností trochu nejistě, ale silný pocit autentičnosti a nezkaženosti turismem je naplňující.
 Dopoledne je pod mrakem a trochu chladno, až odstupem času se vyjasňuje a odpoledne je slunečno a horko. Při chození dopoledne odpočíváme u litrových piv v potemnělé místňácké jídelně, na oběd pak jdeme do přístavní tržnice Mercado Central do vyhlášených restaurací s rybími specialitami - marisquerías. Dáváme si obrovskou polévku s mořskými plody a pak závratné kusy ryb s přílohou. Je toho mnoho, že se to nedá sníst, vypadá to výborně, ale všemu chybí dosti chuť. Obecně žádná jídla v Chile nemají moc chuť, moc se nesolí a takřka vůbec nekoření, jídla bývají pestře nakombinovaná a je toho hodně, ale jsou to hmoty nevýrazné chuti v první řadě s hot dogy (completo, gigante...) a různými sendviči (churrasco a další) a hamburgry, ale i vč. exkluzivních jídel v lepších restauracích. Z počátku jsou tedy hamburgry a sendviče maximálně chutné, ale při několikeré denní konzumaci se rychle přejí.
 Celý den jsme chodili po městě a jezdili lanovkami až do tmy, večer pak jdeme do pivnice na pár točených piv. Točené je schop, jinak se ale většinou pije lahvové, nejlépe z litrových lahví. Zábava je veselá, hrajeme karty a kostky a objednáváme i pár panáků, především pisco sour. Pisco je místní tvrdej alkohol a pisco sour je jeho mix s bílkem vajíčka, limetkovou šťávou a ještě čímsi, zajímavé. Rozjařeni pokračujeme po zavíračce do nějakých klubíků, kde se tancuje, pak náhodně potkáváme barmanku z pivnice a jdeme s ní a jejíma kámošema na kulečník v chilském stylu. Pravidlům příliš nerozumíme, zato se vracíme až nad ránem značně pod vlivem ;-)
 
 VIŇA DEL MAR
 Druhý den jedeme do nedalekého Viňa del Mar, přímořského letoviska navazujícího ze severu těsně na Valparaiso. Trochu s bolavou hlavou po předcházejícím večeru procházíme příjemným parkem Quinta Vergara, kde je veliký moderní amfiteátr a honosná historická residence. Pak přes pedantsky upravená náměstí v centru a rušnou pěší zónu Avenida Valparaiso míříme k moři. Oproti Valpu je všude plno lidí, ulice lemují luxusní obchody a restaurace, vše je takové lepší, kvalitnější, upravenější, ale zas to nemá takového ducha, normální moderní město. 
 Táhne nás to především na pláž, zkusit místní oceán. Model počasí je stejný jako včera, dopoledne (kdy jsme si přispávali) bylo zataženo, v poledne se to trhá a začíná pálit slunce. Vlny jsou obrovské, pláž pěkná s bílým pískem, ale voda ledová a na pláži neustálý chladný vítr. Tak je to jen na rychlé smočení a na pláži ležení spíše oblečeni, než v mokrých plavkách, i když slunce řezavě pálí. Dvakrát jsme do vln Pacifiku hupsli, ale mimo ukrutné zimy odrazují i nebezpečně silné zpětné proudy vracejících se vln!
 Pláže a hotely se táhnou daleko do dáli na sever, jdeme tím směrem kus po pobřeží, vlny se tříští o skaliska a lítá tam dost pelikánů. Na oběd jdeme zpět do centra, pak ještě druhá procházka městem a odpočívání. Do Valparaisa se vracíme vlakometrem a k večeru zase jdeme na točená piva k naší oblíbené barmance Kharin. Opět vesele popíjíme, hrajeme hry, povídáme a já se seznamuji s námořníkem, který nás zve na jejich bál. Ostatní jdou spát, jen já jdu s ním, kus vedle do lepší čtvrti. Za branou s vrátným je luxusní sál, všude zlato a přemíra zdobení, mraky slavnostně oblečených lidí, jedná se vskutku o noblesní uzavřenou společnost námořníků vyšších šarží a podivných společnic, o kterých moc nevím, co si myslet, ale znáte námořníky v přístavu, že jo ;-) Ničemu a nikomu moc nerozumím, jen se usmívám a snažím se tvářit suverénně, ale v trekovém oblečení jsem tam jak horal na plese v UKDŽ. Už notně opojen popíjím z eráru a chvíli tancuju s jednou z ženštin, ale ženy jsou dost hrozné a tahle z nich ještě zbyla na ocet. Naštěstí to brzy (ve 3?) končí, ale zážitek to byl vskutku originální, pracovně to nazývám „Bál kurev“ :-)
 Jediný z naší skupiny ovládám jednoduchou španělštinu, ta je pro komunikaci v Chile a Argentině dosti nezbytná, nejen při seznamování a klábosení s místňákama, ale především ve většině autobusových společností, cestovních kanceláří, ubytovacích zařízeních, restauracích, atp., mimo nejprofláknutější místa většinou moc anglicky neumí. Výslovnost a některá slova latinskoamerické španělštiny se od těch evropských ale liší, a některým lidem není rozumět vůbec. Nicméně španělština je moc krásnej jazyk!
 
 SANTIAGO DE CHILE
 Okruh v okolí Santiaga uzavíráme návratem do hlavního města. Ubytováváme se v Barriu Brasil a máme půlden na projití metropole. Santiago leží na půli cesty mezi mořem a Andami, je to moderní velkoměsto v evropském stylu s mrakodrapy, z koloniálních domů už moc nezbývá. V centru je bizarní směs budov všech možných architektonických stylů a proporcí vedle sebe bez jakéhokoli rozmyslu - prosklené mrakodrapy, obrovské paláce přes celé bloky a do toho staré i novější menší stavby různých výšek a výrazu. Jdeme na hlavní náměstí Plaza de Armas, kde to žije a je velká nádherná Cathedral Metropolitana. V okolí pak jsou rušné pěší zóny s obchody a obchodními pasážemi právě tepajícími atmosférou Vánoc, všude proudí plno lidí. Obcházíme významné stavby jako Tribunales de Justica, Palacio de la Moneda, atp., ale je hrozné vedro, slunce praží, a v centru nás nic moc neuchvacuje.
 Přecházíme do odlehlejší, ale velmi rušné čtvrti Bellavista, kde si na ulici plné restaurací dáváme oběd, v takovýchto předměstských čtvrtích (jako Barrio Brasil a Bellavista) se ještě dodnes zachovaly nízké pestrobarevné domky a příjemná atmosféra. Nad čtvrtí se tyčí nejvyšší městský pahorek San Cristóbal (869 m), kam jede lanovka typu jak na Petřín. Na mezistanici je místo Nebozízku ZOO, kam však nejdeme, jedeme až nahoru, kde se ještě kus vyšlápne na vrchol k 36 metrů vysoké soše Panny Marie shlížející na město. Převýšení pahorku je obrovské a výhledy na celé město beroucí dech, bohužel je značný opar (smog), v kterém se vše brzy rozplývá, včetně zasněžených andských šestitisícovek, ale i tak to stojí za to!
 Vedro je jak blázen i ve 4 odpoledne, a stále se po drsném spálení pod Aconcaguou loupeme jak diví, i když alespoň už nejsme takoví rudoši. Na kopec vede z druhé strany ještě kabinová lanovka, my ale scházíme pěšmo a dole opět na živé ulici si dáváme piva - levně při happy hour, u čehož relaxujeme a sledujeme tamní tepot. Pak se vracíme metrem k našemu hostelu, jdeme na večeři a brzo spát.
 
 LET NA JIH
 A dost už měst a večerního pochlastávání, následující ráno jedeme na letiště a přelétáme na jih do parků a za hlavním cílem cesty - do PATAGONIE! Let ze Santiaga do Punta Arenas je dlouhej, neboť máme dvě mezipřistání - v Concepcionu a Puerto Montt, takže létaní a vzlety jsou rutina jak jízda mhd. Letí se podél And, zejména v druhé části letu je vidět plno zasněžených hor a ledovců plazících se do jezer a fjordů. Před přistáním s námi řádně zacloumal neustálý patagonský vítr a už vystupujeme. Značně se ochladilo, ale vzduch je čistý a voní mořem a zážitky!