10timilionové Delhi, treky, kláštery, vesničky a nejvyšší silnice světa v Himalájích, moderní architektura v Chandigarhu, Svatá Ganga ve Varanasi, Perla Taj Mahal v Agře, velbloudi v poušti Rajasthanu & rikšáci, domorodé děti, cestování přecpanými autobusy a vlaky, smlouvání, žebráci, jídla na ulicích, levné hotýlky...

 

 

Bikaner je turisty takřka nenavštěvován a ještě více než v Jaisalmeru, tam měl každý domorodec touhu nás pozdravit, nebo na sebe jinak upozornit. Takže mimo rikšáků a prodejců, kteří otravují po celé Indii, na nás tady navíc tak 5krát do minuty někdo na ulici zavolal: "Hello, how are you?, hello!" Od rána do večera, ze všech koutů ulice, pořád a neustále: "Hello, what´s your name?" Děti si navíc chtějí podat ruku, a pak žebrají o propisku, čokoládu, minci, 5 rupek.... Dospělí jen křičí "Hello, where are you from? What are you looking for?", nebo na člověka jen tak civí z bezprostřední blízkosti nepřetržitě přímo do obličeje.
Vždy, a to v celé Indii, když se člověk zastaví a začne cokoli dělat, 5-10 se jich shlukne kolem, stojí těsně vedle a koukají (=čumí). Klidně se zastaví na chodníku metr před námi a fascinovaně (bez optání a naprosto nijak nenápadně) zírají a sledují jakoukoli činnost, kterou cizinec dělá. Tito lidé většinou nic neříkají, ani sami mezi sebou, jen dlouhé minuty zírají. Takže na nás stále buď několik lidí najednou čumělo, nebo se chtělo několik lidí najednou bavit a něco prodat - neustále a všude, mimo pokoj hotelu se není kam skrýt!! Nejdřív člověk odpovídá, pak jen pokyvuje hlavou, nakonec nereaguje, propadá apatii, a zoufale se snaží utýct...!! Je to neuvěřitelně unavující! (Však se také říká, že člověk si Indii užije až doma, zpětně. A to nejenom kvůli lidem, ale i horku, prabídné hygieně, atd., atp.)
Bikaner se nám zdál v tomhle extrém (možná to již ale byla pověstná poslední kapka), ale je pravidlem naprosto všude, že cizince všichni oslovují, a člověk otázky "How are you?", "What´s your name?", "Where are you from?" zodpovídá den co den stále dokola klidně padesátkrát. Není divu, že jsem si ke konci odpovědi už vymýšlel, protože na nějakou delší či hlubší konverzaci se nikdy již nedostalo. Další časté otázky jsou: "What are you doing at home?", samozřejmě "What are you looking for?", pak také "How long are you in India?", "How do you like it?", "Where have you been?", "You are husbands, friends, or what?", atd.
Bohužel se ale takřka nikdo neptá jen ze zájmu, ale "přátelský" rozhovor zpravidla končí tím, že začnou turistu lákat do svého obchodu, hotelu, restaurace, rikši, nebo nabízejí různé pochybné služby (masáž, věštění, ?), či alespoň chtějí příspěvek na "chudé vesničany žijící za hranicí životního minima, kterým jezdí dobrovolně pomáhat", apod. Chce to plno vůle a síly se jich neustále zbavovat, začínají totiž vždy přátelsky a sladce jak med, ale jsou to většinou velcí lháři, velmi dotěrní a mazaní (tvrdí že jsou studenti, dobrovolníci různých dobročinných organizací, apod.), a když je člověk začne odmítat, tak dost často přejdou na značně nepříjemné způsoby a i sprostě nadávaj. Všichni totiž mají pocit, že kdo je bílej, ten má neomezeně peněz, tak se je z něj snaží vytáhnout hlava nehlava. Občas se pak diví, že se s nimi turisté už nechtějí bavit, ale můžou si za to sami, neboť je strašně unavující a otravné odpovídat na to samé stále dokola, odmítat nabídky, o které nemáme nejmenší zájem, a také věčné oklamávání a lhaní nebudí důvěru.
Jsem velkej optimista, ale musím smutně konstatovat, že Indy, kteří to s námi mysleli dobře a bavili se s námi zcela nezištně, bych mohl za celých 5 týdnů spočítat na prstech jedné ruky! Byl jsem z nás asi nejtolerantnější a s každým jsem se vždy pokoušel bavit a dát mu šanci, co kdyby zrovna tenhle byl slušnej a jen zvídavej, ale fakticky to tak nikdy nebylo. Občas jsem se jim tedy snažil sdělit, že já si ty prachy doma taky netisknu, a že jsem musel tvrdě makat, abych si tam moh cestovat, ale většinou to bylo marné. Omluvou jim snad jen může být, že skutečně většina z nich žije pod hranicí životního minima, vydělávají okolo 30Kč/den, z čehož ještě živí rodinu, a mají naprosto jinou mentalitu a žijí v jiném světě, než na který jsme zvyklí my. Ono holt když není co do huby, tak jde veškerá čest a poctivost do kopru...
Zajímavý je také přístup k ženám. Lenku, jakožto dívku/ženu, zpravidla naprosto ignorovali, a i když stála zcela vedle nás, a oni se bavili a vyptávali na ní, neobrátili se k ní, ale ptali se mě a na ní se ani nepodívali, neusmáli, nebo jinak nedali najevo, že se vlastně bavíme o ní (ono jí to většinou ale vůbec nevadilo, spíše naopak! :) ). Narozdíl třeba od Ladakhu také ženu na ulici skoro nikde nepotkáte, v Ladakhu třeba ženy/babky měly stánky (ne tedy kamenné obchody) se suvenýry či zeleninou, ale ve zbytku Indie jsou všichni pracující, obchodníci, prodavači lístků na památkách či nádražích, průvodci, číšníci, hoteliéři, kuchaři, uklízeči, řidiči, rikšáci, atd. pouze muži, po ulicích chodí jedině chlapi, když člověk zajde na jídlo do restaurace, sedí tam také pouze mužští, atd. (osobu ženského pohlaví od 15 do 65 let člověk zahlédne tak jednou za tři dny). Jediné místo, kde je možno potkat ženu, jsou dopravní prostředky, ale to jedině, když někam jedou s manželem a dětmi, jinak asi sedí doma, starají se o děti a domácnost (plus dělají ty nejhorší práce - ranní úklid ulic, na stavbách silnic roztloukání kamenů kladivy na štěrk, apod.). Žena v Indii zkrátka není rovna muži, je něco méně.

Poslední dva dny jsme strávili v Delhi, ale já je prožil dost v agónii. Postihla mě totiž ukrutná sračka, navíc provázená ještě bolestí hlavy jak střep, silnou rýmou, a zřejmě horečkami, což je spolu s 40tistupňovými vedry už trochu přespříliš. Nic jsem ani nejed, jen pil denně asi 8l tekutin a vzápětí je hnědě zbarvených ze sebe vypouštěl. Nemohl jsem pořádně dýchat, z bolesti břicha jsem se jen kroutil a místo chůze kulhal, a tvář měl nezdravě zesinalou. Ale naštěstí člověk ploužící se a vypadající jako smrt není v ulicích Dillí žádná vyjímka :)
Nouze mě taky naučila používat záchody po rusko-indicku. Najednou byly všude mísy (zlatý turecký hajzly!), tak abych si na ně nemusel sedat (toaleťák na podložení jsem neměl - viz dále), a na druhou stranu jsem se mohl uvolněně vyprázdnit, nezbývalo než si dřepnout jak Rusáci nahoru na prkýnko jak na tureckej záchod. Třeba zde poznamenat, že ne vždy (resp. nikdy) se člověk zcela trefí... A jelikož jsem chodil velice často a utírat "vodu" papírem je celkem neefektivní (1 roli jsem spotřeboval za pár hodin, další už nekupoval), přešel jsem na indický způsob "utírání". Indové nepoužívají papír, ale mají na záchodě vždy kus na podlahou kohoutek a nádobku a "utírají se" pouze pomocí vody a ruky (používají levou, zásadně pak jedí jen pravou, protože se jí rukama). Jakou rukou, to jsem moc neřešil, ale jinak je to náramně praktické, i když asi záleží na konzistenci střevních produktů... Ručník není potřeba, mokrá řiť uschne brzy v horku sama.
Pokud jsem tedy nepolehával na špinavých trávnících ve stínu stromů a nesnil si o tom, že na Ruzyni sednu do prvního taxíka a nechám se odvézt na nejbližší JIPku, tak jsme v Delhi prošli Červenou pevnost, mešitu Jama Masjid, Staré Dillí s rušnou hlavní ulicí Chandi Chowk, Raj Ghat (místo, kdy byl spálen zavražděný Mahatma Ghandí), a areál Humajúnovi hrobky (předvzor Taj Mahalu), také jsme byli u moderního chrámu Bahaí ve tvaru lotosového květu, hádali se s rikšákama, a krutě smlouvali na trzích a kupovali poslední suvenýry a dárky.
Na letišti jsme pak prošli přísnou bezpečnostní kontrolou jak nikde na světě, sebrali nám i dosud neotevřené flašky s pitím, a ani dohadování, co že budeme pít v Moskvě, nepomohlo! Naštěstí je ale Indie dostatečně absurdní a za kontrolami šla voda v petflaškách opět koupit, tak jsme co pít měli! ;)
13.9. jsme v půl 5 ráno opustili Dillí, 5h posečkali v Moskvě, a pak už za 2h byli doma. Letištní a letadlové záchody jsem poznal za tu dobu víc než dobře, pomalu mi už ale začínalo být líp...