10timilionové Delhi, treky, kláštery, vesničky a nejvyšší silnice světa v Himalájích, moderní architektura v Chandigarhu, Svatá Ganga ve Varanasi, Perla Taj Mahal v Agře, velbloudi v poušti Rajasthanu & rikšáci, domorodé děti, cestování přecpanými autobusy a vlaky, smlouvání, žebráci, jídla na ulicích, levné hotýlky...

 

 

9.8.2006 ráno jsme svěřili svá těla a přes 20kg těžké batohy letadlům Aeroflot a přes Moskvu rychle a v pohodě doletěli do Delhi. Obrovskému a poloprázdnému Iljušinu IL96 se sice při přistávání a vzlétání málem rozpad interiér, a v Dillí jsme šli 2krát na přistání, než se to povedlo, ale nakonec jsme dosedli bez problémů. Přespali jsme na letišti a ráno vyrazili do 10timilionového velkoměsta. Ale než jsme se dostali na nádraží, kam jsme chtěli, trvalo to asi 3,5h, rikšáci nás totiž vozili od čerta k ďáblu, - resp. od jedné pochybné cestovní kanceláře ke špatnému nádraží, apod. - a snažili se nás natáhnout. Ale nedali jsme se, jen nás to stálo plno času a vyslechnutí si pár nadávek. Jízda po ulicích je pekelná - příšernej provoz, nepřetržité troubení, předjíždění ze všech stran, ježdění na červenou, hlavně stále na plnej plyn, a do toho chodci a krávy. Dost adrenalin, viděli jsem i dvě bouračky!
Nakonec jsme se šťastně dostali, kam jsme chtěli, koupili lístky na autobus do Manali, a na lehko si šli letmo projít město. Motali jsme se okolo Red Fort po tržištích, kde prodávají vše možné, a veškeré živnosti se provozují na ulici, všude bylo tisíce Indů, mrzáků, žebrajících dětí, otravů, polomrtvých lidí, a u stánků s jídly se šířily roztodivné vůně, spíše smrady. K tomu šílené vedro a dusno, nikde lavička na odpočinek a parky zavřené, aby tam nespali a nesr.li bezdomovci. Nakonec jsme si dali pivo a odpočli si v klimatizované restauraci v luxusnější čtvrti New Delhi, a trochu se vzpamatovali z kulturního šoku, který silně dopadl především na ostatní členy výpravy, než na mě.
K večeru začala 17ti hodinová jízda do Manali, klimatizovanej bus semisleeper, takže luxus a pohoda, jen příšerně hloupé bolywoodské filmy řvaly nahlas celou noc. Dojeli jsme do hor do města, kde charas (marihuana) roste v příkopech a i všude jinde, jak u nás kopřivy. Najedli jsme se v tibetské restauraci a prošli městečko s kláštery.
Další den jsme vyrazili na první himalájskou aklimatizační procházku směr Beas Kund, začali jsme tradičním přeslazeným čajem s mlékem, a vyběhli z 2000 do 3000m. Terce se ale udělalo špatně a nevěděli jsme z čeho, tak jsme se raději vrátili zpět, ačkoli nad námi mezi mraky vykukoval nádherný obrovský ledovec. Stopli jsme náklaďák a na špinavé korbě se po rozmlácené silnici vrátili do místního lyžařského střediska Solang. Zas jsme si dali čaj a šli se podívat na místní hudebníky hrající na všemožné nástroje, sešla se tam celá vesnice. Super hudba a hned nás začli zvát na charas. Začalo pršet, tak jsme přijali pozvání schovat se k nim do ubytovny, bylo tam asi 50 bubáků - staří, mladí, v různejch turbanech, s dredama, atd., - hráli tak nahlas, že nám praskali bubínky. Když ale jeden začal v ruce napalovat hašiš a připravovat chilam, tak jsme raději vycouvali, abychom neskončili špatně, a těsně před pořádným slejvákem se utábořili nedaleko v lesejku.
Připravenost na nadmořskou výšku jsme jeli vyzkoušet na Rohtang pas (3978m), je to stoupání o 2000m na 40km serpentin, silnice je místy i asfaltová a místy se dokážou vyhnout i dva autobusy!! Jinak prudké zatáčky, samé hrboly, potoky přes silnici, bahno, tu a tam ujetý kus silnice, krajnice nezpevněná, svodidla žádná, dolů sráz místy stovky metrů... Fuj, byli jsme narvaní v autobuse, bylo horko, batohy na střeše, předjíždění a míjení zrcátko na zrcátko je doprovázeno neustálým troubením, a jednou jsme se zasekli na hodinu, když se náklaďáku před náma rozbil motor právě v zatáčce...
Nahoře byly mraky a zima, pak začalo pršet, jinak vše ok. Vrátili jsme se do Manali a další den vyrazili do Lehu. Cestou na nádraží jsem se vyfotil s velkým hadem okolo krku a kobrou v košíku v ruce :) Z Manali do Lehu je to cca 480 km, ale v místních poměrech to znamená dvoudenní jízdu - 8 a 15h. Jede se přes Rohtang pas a další pasy ve výšce 4883 (Baralacha), 5060 (Lachlung) a 5328m (Taglang), což je druhá nejvyšší silnice na světě, člověka v těchto výškách značně zadýchá i sebeméně náročnější pohyb. Normálně prý lidi z těchto výšek blejou z okýnek, a skutečně stěny autobusu jsou z venku nechutně oblité, protože to nemejou. Při naší jízdě se z výšky naštestí nikomu blbě neudělalo, ale měli jsme na mále z věčného drncání a z pohledu přes krajnici dolů, neboť co jsem psal o silnici na Rohtang pas, tak to byl slabej odvar proti tomu, co bylo zde. Asfalt často nebyl desítky kilometrů, a pod silnicí na prudkých srázech byli občas k vidění trosky autobusů a naklaďáků, které se na silnici neudržely (později jsme i jednou viděli pod silnicí právě čerstvě převrácenou cisternu), a náš řidič jel, jak když hrom bije! Ale jinak se jede nádhernou krajinou, že to ani nejde popsat, každých 10km je úplně jiná, vždy bere dech, a málokdy si člověk připadá, že je na naší zemi - střídají se úzké kaňony, široké kaňony, skaliska všech typů, barev, zvrásnění, atd., vyprahlá krajina, rozbouřené řeky, vysoké zasněžené hory, široké pláně, ... Neuvěřitelné! Do toho vždy zastávka u stanů na čaj a něco k snědku, narovnat nohy z malých sedaček, protáhnout omlácené kosti a zapsat se u policejních checkpointů (kde si zapisují jen křestní jméno :) ). Občas jsou podél cesty také čorteny či jiná modlitební místa, člověk to nestačí ani vstřebat, ani vyfotit, nádhera (i když, když je člověk po 7h pekelné jízdy teprve v půlce, tak se na konec docela těší)!
Silnici také lemují cedule s poučnými hesly jako: NO HURRY - NO WORRY, DRIVE SLOW - LIVE LONG, IF YOU ARE MARRIED - DIVORCE SPEED, SPEED IS THAT KNIFE - WHICH CUTS YOUR LIFE, LIFE IS SHORT - DON'T MAKE IT SHORTER, DRIVE - DON'T FLY, PEEP PEEP - DON'T SLEEP, taky SORRY FOR INCONVENIENCE a SINKING AREA - DRIVE SLOW nebo CLEAN MANALI, GREEN MANALI a KNOW AIDS - NO AIDS. Zde je třeba říct, že se jimi nikdo neřídí, všichni jedou, co jen motor dá, a problémy řeší troubením. (Pořádní taky vůbec nejsou, a co se AIDS týče, nevím).
Přes hory se dojede do Ladakhu, kde v údolí Indu leží jeho hlavní město Leh. (Původně jsme chtěli dojet jen do Darchi a odtamtud jít trek do Padumu (10dní), ale asi bychom to pak nestihli). Krajina se od zeleného a zalesněného Manali radikálně změní na vyschlé pláně a hory, za hlavním hřeben Himalájí se už moc srážek nedostane.